Oslavy 100. výročí založení Bohemian Hall v Astorii v New Yorku a první novodobá krajanská konference mimo Českou republiku (1.10. - 3.10. 2010)

Krajanský spolek Bohemian Citizens Benevolent Society sídlící v newyorské čtvrti Astoria, uspořádal v termínu 1. - 3. října 2010 konferenci s názvem Češi - národ bez hranic, na kterou pozvali místopředsedu Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Tomáše Grulicha. Konference se uskutečnila u příležitosti 100. výročí založení spolkové budovy Bohemian Hall.

První den byl věnován následujícím tématům – přehled dějin etnické Ameriky, komunita Moravských bratří v Americe a pohled na Čechy ve světě z  pozice našich krajanů z Východu a ze zámoří.

Ve svém poměrně rozsáhlém vystoupení jsem se pokusil hledat příčiny ne vždy dobrých vztahů mezi českou minoritou v zahraničí a občany České republiky, žijícími ve vlasti. Mnohá nekorektní vyjádření českých politiků na vrub zahraničním Čechům lze, mimo jiné, chápat jako důsledek komunistické propagandy a desinformací.

Dnes stojíme před úkolem nově redefinovat status Čecha v zahraničí. Jediným jasným společným pojítkem je fakt, že Češi žijící v cizině opustili svou vlast a žijí trvale nebo dočasně v zahraničí. Pak již následuje celá škála rozdílů, jak časových, teritoriálních, důvodů odchodu, až po zcela individuální rovinu, kterou nelze zobecnit. Češi v zahraničí tvoří velmi různorodou entitu kam patří potomci vystěhovalců i před dvěma sty lety (Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko, Ukrajina, ale i USA, Rakousko, Francie, Belgie), dále exil, jímž nazýváme ty, kteří odešli převážně z politických důvodů po roce 1948, 1968 a 1977. Avšak patří sem i Češi na Slovensku, kteří nikam neodcházeli a v cizině se ocitli jen na základě politického rozhodnutí, které nemohli ovlivnit. Patří sem také i lidé, kteří odešli z České republiky po roce 1989 za studiem, prací, či šli za hlasem svého srdce a do ciziny se oženili nebo vdaly. Přesvědčení, že rokem 1989 se uzavírá éra bolestné emigrace a zároveň se uzavírá funkční období československého exilu, vyvolalo rozpaky v českých komunitách v zahraničí. Poměrně krátkodobá etapa, kdy čeští občané odcházející po roce 1989 nenacházeli pochopení v jednotlivých lokalitách české diaspory, se pomalu a jistě překonávají. Příkladem je Nový Zéland, USA, Belgie, Francie či Švýcarsko. Nová migrace se stává uznávaným elementem.

      Musíme se zbavit názvů, které mají pro různé skupiny odlišnou konotaci. Mám na mysli například výraz „krajané“, který odmítají exulanti v USA, aby se tak odlišili od řady Čechoameričanů, kteří byli svedeni StB a jejichž činnost byla řízena z Prahy. Výraz emigrace, i když je v zásadě neutrální, působí pejorativně jak pro nás doma, tak i pro ty venku. Často se nyní používá výraz Čech v cizině (zahraničí) nebo jeho ekvivalent zahraniční Čech. Myslím, že není špatný a mohl by být i obecně přijatelný, ale při pokusu o bližší definici, která by v sobě obsahovala i vyjádření vztahu „těch doma“ a „těch venku“ nedává mnoho prostoru. Přesto jej můžeme jako synonymum v klidu používat. Přesnější se jeví sousloví česká diaspora, která v sobě nese jasně jednotu etnickou a národní, bez ohledu, kde její příslušník žije. Navíc z hlediska společenský věd stojí jako protějšek proti málo úspěšnému multikulturalismu. Tento výraz se asi nestane obecným, je i přes svou přesnost trochu krkolomný. Ale měl by být užíván v oficiálních dokumentech. V běžné mluvě a běžném užití se asi i nadále budeme setkávat se všemi výrazy, hlavně s poněkud archaickým „krajanem“, hold je to jen jedno krátké slovo, žádné sousloví.

Jsme v době, kdy přesvědčujeme českou společnost v ČR, že část z nás žije v cizině. Je nutné vzdát hold a poděkování exilu za jeho nezpochybnitelný přínos pro zachování demokratické kontinuity, národní vzdělanosti a i boje proti všem totalitám. Senát PČR přijal v letošním roce krátké a prosté usnesení, ve kterém projevil vděk exilu. Poděkování také zaznělo z úst předsedy senátu Přemysla Sobotky na společném jednání parlamentů zemí bývalého sovětského bloku, který se uskutečnil v Praze při příležitosti 20 výročí rozpadu komunistického systému. Tím nechceme udělat nějakou tlustou čáru, čeká nás práce historiků, popularizátorů. V Senátu byl přijat i zákon o III. odboji, který samozřejmě zahrnuje i exil. Nicméně musíme přijmout fakt, že český, respektive československý exil je součástí širší české diaspory.

Po redefinici, kterou jsem nastínil, musí následovat hledání institucionálních forem, které se budou odvíjet od potřeb české minority v zahraničí. Je na české diaspoře, aby definovala své potřeby a na nás pak nalézt formu, abychom je mohli v reálných rámcích uskutečnit. Aktivity je třeba na obou stranách. Cíl je celkem jasný - vytvořit při úřadu vlády koordinační pracoviště pro českou diasporu v zahraničí.

(Video z předávání pamětního listu bratrům Mašínům v New Yorku Tomášem Grulichem můžete shlédnout zde: http://www.youtube.com/watch?v=WgF711VxFuU&feature=related)