Milan Paumer

Na konci července 2010 zemřel ve věku 79 let Milan Paumer, účastník třetího odboje. Patřil do skupiny bratří Mašínů a sám se představoval: „Já jsem ten třetí“. Jeho smrt vyvolala v médiích vlnu dohadů, zda se jedná o teroristy, nebo o bojovníky za svobodu. Senát Parlamentu ČR každý rok navrhoval prezidentu republiky na vyznamenání právě tuto trojici, neváhám říci, hrdinů. Po každé se rozvine debata, kdy komunisté a někteří sociální demokraté odmítají tuto trojici zahrnout do seznamu kandidátů na ocenění prezidentem republiky k 28. říjnu. Největším jejich argumentem je zabití příslušníka SNB a pokladníka, který hájil peníze, kterými skupina potřebovala platit svou odbojovou činnost.

Nebudu se rozepisovat o jejich boji, myslím, že je dostatečně popsán v literatuře i v médiích. Chtěl bych se zaměřit pouze na jednu otázku, zda bojovníci za svobodu mají právo při boji usmrtit někoho, kdo jim v tomto boji brání. V případě válečného konfliktu je odpověď jasně kladná. Byli bratři Mašínové a Milan Paumer ve vnitřním pocitu ve válečném stavu ke komunistickému režimu a k Sovětskému svazu? Odpověď není na první pohled jednoduchá. Žádná válka nebyla. Tak to však hodnotíme s odstupem času a s vědomím, jak se situace od roku 1948 vyvinula. Pokusíme-li se dostatečně vžít do jejich situace, odmyslet si jak to všechno dopadlo, pak začneme minimálně váhat, ne-li se přiklonit na jejich stranu.

Málokdo si dnes uvědomuje, že v roce 1952, kdy se celá historie odehrála, se počítalo s válkou mezi Západem a Východem. Na Západě se formovala Československá armáda, podobně jako za II. světové války. Je jen logické, že děti významného hrdiny II. světové války, vychované ve spravedlnosti, lásce k vlasti, za kterou je třeba položit i život, nemohly stát v nečinnosti a opodál, kdy se v jejich očích rozvíjela další okupace jejich milované vlasti. Pro bratry Mašíny a Milana Pumera začínal válečný konflikt, do kterého se, v souladu se svými názory, plně zapojili. Že nakonec k válce nedošlo, že zárodek Československé armády v exilu byl po roce 1953 rozpuštěn, to je již historie jiná.

Hledali bychom nějakou historickou paralelu, není daleko. Po okleštění Československa o pohraničí a Slovensko v roce 1938 a následnou okupaci v roce 1939 byl jeho právním nástupcem Protektorát Čechy a Morava. Exilová vláda Edwarda Beneše byla uznána protihitlerovskou koalicí až v roce 1941. To bylo také datum, kdy Československo vyhlásilo válku Německu. Tedy z tohoto hlediska by měl být každý čin, při kterém byl zabit německý voják ze strany odboje, považován také za vraždu. Samozřejmě tomu tak není.             Bratři Mašínové a Milan Paumer si zaslouží jako hrdinové III. odboje naší hlubokou úctu a vděčnost. Svou krátkou úvahu si dovolím zakončit citátem filozofa Karla Jasperse: „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“

         Tomáš Grulich