Exil třetího odboje si zaslouží naši úctu (Lidové noviny | 27.3.2008)

POLEMIKA

Nestává se mi, že bych chtěl polemizovat s Vladimírem Bystrovem. Povětšinou souhlasím s jeho názory. Ani jeho článek Ztracený poúnorový exil (LN 28. 2.) nemá zásadních problémů, nic méně dovolím si jej doplnit a vyvrátit tezi, že „významněji zasáhla do našich životů pouze exilová vysílání Hlasu Ameriky, BBC... a potom zejména rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Jinak však poúnorový exil nijak neohrožoval komunisty nastolené poměry."
Bezprostředně po únoru 1948 zaujalo komunistické vedení k emigraci postoj, který se dá shrnout do věty: „Ať si jdou, my je nepotřebujeme." Tak se také stalo, že podobně jako někteří další vojenští činitelé odešel do zahraničí i bývalý zpravodajec generál František Moravec, aniž by mu v tom někdo bránil, přičemž je jasné, že kontrarozvědné složky řízené komunisty věděly o každém jeho kroku. Po roce 1945 již nezastával takové funkce, aby mohl ohrozit bezpečnost komunistického režimu. Ale již v letních měsících roku 1948 bylo jasné, že do exilu odcházejí vysoce kvalifikovaní lidé, kteří by již mohli ohrozit ekonomiku státu, a to nejen vyzrazením hospodářského či státního tajemství, ale i jen prostým faktem, že budou své znalosti v pracovním procesu využívat na druhé straně státní hranice.
Z archivních materiálů ministerstva vnitra je patrné, že exulantská centra v cizině představovala pro Gottwaldův stát reálné nebezpečí. Je třeba si uvědomit, že se předpokládalo, že dojde k ozbrojenému konfliktu mezi Východem a Západem. Připustímeli, že politické špičky Západu neuvažovaly o válečném řešení politických vztahů, jinak tomu bylo v nižší patrech zahraniční politiky. Minimálně do roku 1953 nebylo jasné, zda k ozbrojenému střetu dojde, či nikoliv (definitivně tato myšlenka padla po maďarských událostech v roce 1956). Na Západě existovala samostatná československá výzvědná služba vedená generálem Moravcem, jež byla zařazena do výzvědné služby USA. V roce 1953 byla tato služba rozpuštěna a většina agentů byla začleněna do americké vojenské rozvědky MIS.
Další významnou československou skupinu zřídila britská výzvědná služba v Bruselu. Ta byla vedena Miroslavem Panavou. V žaludku komunistům koncem 50. let ležela kulturní centra, z nichž za nejnebezpečnější považovali: 1. čtvrtletník Svědectví vydávaný Pavlem Tigridem, Horákem a Lužou, 2. Moravian Library z New Yorku, kde byla redigována edice Svaz přátel dobré knihy, 3. skupinu osob kolem edice Sklizeň svobodné tvorby vydávané v Hamburku pod záštitou Čsl. kulturní rady v exilu vedené Robertem Vlachem a 4. edici Nova et Vetera se sídlem ve Stuttgartu.
Samozřejmě se exilová společnost organizovala v mnoha dalších spolcích jak s politickým, tak i kulturním a vědeckým zaměřením. Jejich rozbor by stál jistě za samostatný článek, ale již výše uvedené je dostatečným argumentem proti tvrzení, že exil krom vysílání rozhlasu neznamenal nebezpečí pro komunistický režim v Československu. Uvedené informace vycházejí z archivních materiálů MV, konkrétně jde o Opatření a akce na paralyzování činnosti čs. emigrace a omezení jejich vlivu. Zde mimo jiné dostala komunistická rozvědka za úkol „...pronikat do hlavních antikomunistických center, která využívají činnosti čs. emigrantů..." a dále „...pronikat do center čs. emigrantského života a získávat tak informace a dokumenty o nepřátelském působení těchto center i jednotlivců v oblasti ideologie, politiky i ekonomiky..." Rozvědka měla pomocí aktivních opatření přímo působit „...k prohlubování a vytváření nových rozporů mezi seskupeními a jednotlivci, diskreditací jejich činnosti před naší společností i veřejností v zemích jejich působení s cílem dosáhnout jejich rozložení a rozpadu..." Další úkoly byly na úseku kontrarozvědném a dále ministerstev zahraničí, zahraničního obchodu a dalších organizací.
Podívejme se ještě na přesnější statistická čísla, jež si StB vedla.
Po roce 1945 zůstalo v emigraci několik tisícovek československých občanů. Jednalo se o některé agrárníky, kteří se nepohodli s Edvardem Benešem a rozhodli se zůstat v zahraničí, dále o tzv. prchalovce, příznivce generála Lva Prchala, též Benešova odpůrce, a slovenské separatisty. V letech 1946 až 1947 odešlo 1721 občanů, od roku 1948 do roku 1951 opustilo zemi 25 354 lidí, mezi lety 1952 až 1963 to bylo 3032 občanů a v letech 1964 až 1967 dalších 7403 osob. Zajímavé je i sociální složení, například v posledním sledovaném úseku bylo přes 900 výzkumných a vědeckých pracovníků a většina jich patřila do věkové kategorie 25 až 29 let.
Poslední emigrační vlna po srpnu 1968 byla nejsilnější. Bezprostředně v letech 1968 až 1969 odešlo z Československa 72 490 našich spoluobčanů. Mezi nimi vědci, ale i důstojníci čsl. armády, příslušníci bezpečnostních složek, a dokonce i několik pracovníků rozvědky.
Většina lidí, kteří opustili Československo, znamenala minimálně poškození komunistických zájmů na poli pracovním, vědeckém i morálním. Řada z nich byla aktivními členy zahraničních organizací, jež přímo či nepřímo ovlivňovaly studenou válku ve prospěch západních zemí, podobně jako pomohl český a slovenský exil ke vzniku Československa po I. světové válce nebo k osvobození naší republiky po II. světové válce. Československý exil, který aktivně působil i ve třetím odboji, si zaslouží naši úctu a vděčnost.

***

Většina lidí, kteří opustili zemi, znamenala minimálně poškození komunistických zájmů

(Lidové noviny | 27.3.2008 | rubrika: Horizont | strana: 11 | autor: Tomáš Grulich)