grulicht@senat.cz | Pod Vinicí 409/29, 143 00 Praha 4, tel.: 225 273 503
Tomáš Grulich

Co můžeme ještě udělat pro bývalé politické vězně a jejich rodiny?

Přepis VSV ze dne 6. dubna 2018

Co můžeme ještě udělat pro bývalé politické vězně a jejich rodiny?"

 

Senátor Jiří Šesták, místopředseda Senátu PČR: Dámy a pánové, dovolil bych si vás požádat, abyste zaujali svá místa. Dobré dopoledne, vážené paní senátorky, páni senátoři, jste-li zde přítomni, vážení bývalí političtí vězni, milí hosté. Rád bych vás přivítal na veřejném slyšení jménem Senátu Parlamentu ČR jako místopředseda Senátu na veřejném slyšení, co můžeme ještě udělat pro bývalé politické vězně a jejich rodiny, který pořádá výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice při příležitosti 50. výročí vzniku Sdružení bývalých politických vězňů K-231 a 40. výročí vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tento výbor zde zastupuje jeho předseda, kolega Zdeněk Papoušek, který povede i jeden z jeho bloků. Dovolte mi na úvod poněkud osobní zahájení. Bylo mi 12 let, když jsem slyšel názvy jako K-231, KAN, že byly založeny. Dospělí si mezi sebou říkali s jistým vzrušením a nadějí o jejich založení. Bylo to období, kdy otec, když jsme přijeli na chatu na Šumavě, přestal ladit nerušený Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu, protože toho roku ´68 už to téměř nebylo potřeba. Unikal mi tehdy plný smysl tohoto období a výjimečnost. Nicméně jsem se stal posluchačem i divákem vyprávěných příběhů lidí, kteří hovořili o svých tragických osudech v rádiu i televizi, provázené odsudky dospělých, mezi kterými jsem žil, a někdy i slzami mojí maminky. Ožily příběhy i některých příbuzných a rodinných známých, o kterých se do té doby mluvilo v náznacích a potichu. Přesto pár měsíců, rok, a opět se na chatě u nás víkend co víkend ladil Hlas Ameriky či Svobodná Evropa. Bylo mi čtrnáct patnáct let a otec mi začal říkat, ať to vypnu, protože to stejně nemá cenu. A hovor se stočil k tomu, kdo ze známých emigroval, koho vyhodili z práce, že byl v K-231 nebo v podobných organizacích. Tatínek říkal, že se bude zase zavírat. A maminka se slzami v očích říkala: „Snad ty komunistický svině nezačnou znovu popravovat. Snad nebude nová Horáková." A já jsem do svého šumavského království začal svážet reportéry, Literární noviny, které jsem s kamarády z již zrušeného skautu zachraňoval a jejich četbou dostával rozum. Cítil jsem vztek, ale i bezmoc. A za pár let se přidal i pocit studu. To bylo při mých studiích na divadelní fakultě v Praze, kdy jsem opisoval po nocích na kolejích Chartu 77, různá její prohlášení, která mi občas dal jeden kamarád. Stud, že ale nedělám víc, že nejsem mezi těmi, kteří vzdorují, kteří v té době založili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří pomáhali potřebným. A kteří pomáhali, aby tento národ neztratil zcela charakter. I tento pocit byl ve mně stále silný - a je - a vede mě k tomu, abych pomáhal všemu, co udržuje paměť a úctu ke statečným lidem, jejich mnohdy tragickým osudům, ale i k jejich trýznitelům a důvodům, které umožnily vznik totalitních systémů. Protože nesmí být zapomenuto na historické události, ale i na lidi dobré a statečné, kterým je třeba znovu vyslovit uznání, a je-li potřeba, pomáhat. Ale je třeba si připomínat i lidí zlých a zbabělých, aby znovu, potají, jsme nemuseli někdy ladit Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky. I proto jsem velmi rád, že mohu dnes svým dílem pomoci ke zdárnému průběhu této konference. Kterou si dovoluji tímto poněkud osobním příspěvkem zahájit. Buďte všichni vítáni. A nyní mi dovolte, abych předal slovo kolegu Zdeňku Papouškovi, předsedovi výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu a lidská práva, který nás provede jako moderátor prvním blokem. Prosím, Zdeňku.

 

Senátor Zdeněk Papoušek, předseda výboru: Děkuji za slovo. Také bych vás chtěl přivítat v těchto prostorách Valdštejnského paláce. A jsem velice rád, že tento mítink, toto setkání, toto veřejné slyšení se může uskutečnit. Děkuji Petru Blažkovi, že mě inspiroval touto myšlenkou a že se toto setkání uskutečňuje a že já mohu být při tom. Velice si toho vážím. Můj otec byl také zavřen za komunismu v 50. letech. Mám k těmto otázkám, o kterých tady bude řeč, osobní vztah. Toto setkání je nazváno „Co můžeme ještě udělat pro bývalé politické vězně a jejich rodiny", čili je to splácení dluhu. A zde bych použil citát z Bible: „Nikomu nebuďte nic dlužni, kromě lásky." A myslím si, že ctít spravedlnost, vyzdvihovat odvahu těch, kteří se uměli postavit proti zlovůli, proti svévoli totalitního režimu, tak je velmi důležité. A druhým aspektem je zachování paměti. Myslím, že toto setkání je proto důležité, abychom nezapomněli. Komunisté se snažili nám vymazat z paměti naši vlastní historii, v duchu nějakých pochybných revolučních idejí. Snažili se zavést na zemi ráj a zplodili peklo - jak říkával Karl Popper, známý filozof a sociolog. A nyní bych pozval k mikrofonu doktora Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů a Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Prosím, Petře, máš slovo.

 

PhDr. Petr Blažek, Ph.D., Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro dokumentaci totalitních režimů: Vážený pane předsedající, vážení političtí vězni, jejich rodinní příslušníci, přátelé a účastníci tady té vzpomínkové akce na K-231 a Výbor na obranu nespravedlivě stihaných.

Když jsme s organizátory přemýšleli, jakým způsobem připomenout dvě tyto mimořádné organizace, rozhodli jsme, že se zaměříme na to, o co usilovala zejména ta první organizace, to znamená na rehabilitace. Jakým způsobem byly rehabilitace prováděny, jakým způsobem byly odškodňováni političtí vězni a jak byli oceňováni v různých etapách až do současnosti. Já jsem dostal za úkol připravit takový krátký přehled, který je nazván „Rehabilitace, odškodnění a ocenění bývalých politických vězňů před rokem 1989". Je to trochu eufemismus, protože ve skutečnosti před rokem osmdesát devět se o nějakém řádném odškodnění, rehabilitacích a odškodnění v podstatě nedá příliš mluvit, jak se budu snažit doložit ve svém příspěvku. A myslím si, že tyto snahy také zásadním způsobem ovlivnily metody a přístupy k tomuto tématu po roce 1989. A to jak samozřejmě v té nepříznivé rovině, tak i jako určité poučení, které přineslo i dobré výsledky. Když se podíváme tamhle na tu fotografii, kterou já mám velmi rád - je to fotografie ze Žofína z 31. března 1968, tak tam vidíme obrovské množství lidí. Na Žofíně se tehdy konala ustavující schůze přípravného výboru sdružení bývalých politických vězňů K-231. Byla to schůze, které se účastnila skutečně velká řada politických vězňů. Byly to tisíce lidí. Účastníci toho setkání se nedostali všichni dovnitř do sálu, do toho velkého sálu, řada lidí musela být venku. A už jen tady ta fotografie ukazuje, o jak velký počet osob se jednalo. Dneska, když se díváme na řady lidí, kteří jsou v organizacích sdružujících bývalé politické vězně, tak vidíme, že postupně odchází poslední generace. Je to okamžik, o kterém si myslím, že je velmi památný a který znamená, že odchází jedna velká paměť, jedna obrovská zkušenost lidí, kteří byli aktivními odpůrci, případně oběťmi politických režimů. Když se podíváme na razítko, které je tam doufám vidět, jaká je tam adresa - je tam Karlovo náměstí 17? Říkám to správně? Sedmnáct. Vidíte, je to pozvánka, je to respektive taková pozvánka pro všechny zájemce o členství, kde je vysvětleno, kdo všechno může být členem K-231. A je tam tedy razítko, které ukazuje, že ústředí K-231 sídlilo na Karlově náměstí číslo 17. Připomínáme si také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Je to organizace, která... No organizace, je to výbor, který vznikl 27. dubna oficiálně 1978, po několikaměsíčních debatách, v bytě rodiny Bendových. Jsem moc rád, že je tady s námi paní Kamila Bendová, která u toho byla, a i někteří další členové VONSu. Je to výbor, který vydal do počátku roku 1990 1125 sdělení o případech politicky pronásledovaných osob a osob, které byly postiženy nejen soudní persekucí. Na rozdíl od K-231 se jednalo o celkem asi 44 osob, které byly členy výboru. Samozřejmě měly celou řadu spolupracovníků a podporovatelů, nicméně oproti K-231, kde bylo organizováno několik desítek tisíc osob, v případě Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných můžeme mluvit spíše o desítkách osob, maximálně stovkách, které se zapojily do činnosti tohoto výboru. Přesto si myslím, že jeho činnost byla mimořádná. A skutečně to dokládají třeba i dokumenty z jednání následných helsinských schůzek, kde se objevuje v případech stížností západních diplomatů celá řada informací, které vycházely z činnosti tohoto výboru. Když se podíváte na adresu Václava Bendy, který je tam zmíněn jako jeden ze zakládajících členů, tak je to adresa, kde VONS vznikl. Je to Karlovo náměstí 18. To znamená, jsou to adresy domů, které sídlí vedle sebe. Myslím si, že tohle je věc, kterou ví málokdo, že vlastně ústředí K-231, které vzniklo samozřejmě dříve ve vinohradských bytech, např. Oty Rambouska, ale to ústředí skutečně sídlilo na Karlově náměstí, tak vedle o 10 let později vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jeho členem nebyl ani jeden člen K-231, nutno říct. A dá se říct, že tahle skutečnost, že ani jeden z členů Výboru na obranu nespravedlivě stihaných, s kterými jsem měl možnost mluvit, bylo jich určitě nějakých pětadvacet, tak nevěděl i K-231, že to ústředí tam sídlilo. A nikdo z lidí, kteří se podíleli na činnosti K-231, nevěděl o tom, že vedle byl založen VONS. Je to myslím poměrně symptomatické. Ukazuje to na dvě tradice hájení zájmů politických vězňů, jejich rodin, boje proti komunistickému režimu. Ukazuje to na dvě tradice, které sice mají leccos společného, ale také personálně jsou v podstatě oddělené. A vyplývá to z celé řady věcí, kterým se příliš věnovat nechci, ale chci to jenom na začátek říct, že tyhle dvě tradice stojí za připomenutí. Já bych si představoval, kdyby na obou těch domech byla pamětní deska, která by překrývala ty dva domy, a z jedné strany by tam bylo K-231, z druhé VONS. Nevím, jestli by to bylo pro všechny přijatelné. Vím, že mezi politickými vězni z padesátých let je určitá averze třeba k některým představitelům Komunistické strany, kteří podepsali Chartu 77. Nutno říct, že VONS, když začínal, tak neměl jednoduché postavení i v rámci Charty. To bych chtěl připomenout. Byla celá řada debat o tom, jestli se vůbec může odvolávat na Chartu. Debatovalo se, jaké vůbec má být to základní prohlášení, které jste tam viděli, formulováno. Nakonec je tam napsáno „v duchu poslání Charty 77". A teprve vlastně díky tomu, že ten výbor skutečně měl velmi dobré výsledky, a díky tomu, že o rok později se odehrál ten velmi známý proces s „Pražskou desítkou", jak se to nazývalo, která se postupně tedy stala „šestkou". Vidíte tam osoby, které byly obžalovány, z nichž šest potom bylo odsouzeno v roce 1979. A díky tomu, že na jejich místa nastoupila řada dalších osob a pokračovala v té činnosti, tak nakonec VONS se stal, podle mého názoru, jedním vůbec z nejdůležitějších věcí, které v rámci Charty 77 vznikly. A já ho považuji skutečně za iniciativu zcela mimořádnou. A stojí, podle mého názoru, za to, připomenout si tyhle dvě události. Je to možná poprvé, možná je to z mé strany trochu drzost, že jsem si dovolil tyhle dvě organizace propojit, ale myslím si, že v dnešní situaci, kdy to vypadá, že zvítězili úplně dědicové jiných proudů v naší společnosti, si myslím, že je namístě být velkorysý. A pokusit se jednotlivé tradice, které já považuji za mimořádné, připomenout najednou. Tady vidíte fotografii Karlova náměstí z Google Street. Tak je tam dům, ve kterém je byt rodiny Bendových do dnešní doby. A tam potom v přízemních suterénních prostředích bylo to ústředí K-231. K vlastnímu tématu. Nebudu se tady zabývat rozsahem politické represe, není to předmětem mého vystoupení, spíše se skutečně zaměřím ne rehabilitace. Samozřejmě není možné se toho nedotknout. Karel Kaplan odhaduje, že politické represe se dotkly včetně rodinných příslušníků okolo dvou milionů osob. Je to obrovské číslo. Samozřejmě ta primární soudní represe byla výrazně menší, nicméně musíme připomenout nejrůznější postihy mimosoudní. A ta škála nástrojů, kterými byli postihováni skuteční i domnělí odpůrci, případně oběti i z řad třeba komunistů, byla velmi pestrá. Pro připomenutí - po roce 1990 soudy rehabilitovaly okolo 260 000 osob. O tom bude mluvit Pavel Kugler v následujícím příspěvku. Připomínám to jako takové výchozí číslo, které se týká soudní persekuce. Samozřejmě značná část se týká osob, které byly odsouzeny za dovolený přechod, ať už úspěšný, nebo neúspěšný, hranic a opuštění republiky. Nicméně alespoň pár nějakých čísel, ono to není moc vidět. Tady máte počty odsouzených, které vymezoval rehabilitační zákon, který byl velmi nedokonalý. Nicméně pro nějakou představu alespoň základní čísla nám umožňují představit si, jaká intenzita soudní represe byla v různých letech. Vidíte, že ty počty jsou velmi výrazné zejména v padesátých letech. A když se potom podíváme na další roky a zjistíme charakter také rozsudků, tak uvidíme, že i v těch padesátých letech byly nejdrakoničtější tresty, velmi výrazné, že postupně od poloviny šedesátých let začínají převažovat tresty, které se týkají opuštění republiky, případně trestů, které často byly paragrafy zneužívanými, které kriminalizovaly dotyčné soudní odpůrce atd. Vidíme tam samozřejmě vždycky vzestup a počet situací, kdy komunistický režim se ocital v krizi a výsledkem potom byla následná persekuce. Ať už to byly ty největší krize, které se týkaly let 1953-56, nebo po roce 1968, případně na konci sedmdesátých let. Nicméně když se potom podíváme blíže na dějiny komunistického režimu, tak můžeme říct, že jednotlivé milníky jeho dějin jsou v podstatě dějinami krizí. Je to to neustálé, po každých pěti letech byly nějaké prověrky, které přinášely represe, vylučování osob atd. Tady aspoň pro představu, jsou to čísla statická naopak, z jednotlivých období. Jen pro připomenutí, tady je rok 1950, kdy začíná nejhorší doba, co se týče počtu politických vězňů. Vidíte tam rozdělení podle charakteru odsouzení, což je samozřejmě velmi nepřesné, protože celá řada lidí byla kriminalizována údajnými hospodářskými delikty atd. Nicméně aspoň pro nějaké základní rozlišení vidíme, že více jak 30 % měli být političtí. Samozřejmě když k tomu připočteme ještě případy lidí, kteří byli kriminalizováni, tak ty počty jsou daleko větší. Vidíme tady třeba počet vězňů v uranových dolech, jak postupně narůstal do roku 1953 a potom teprve klesá. Jsou tady také počty táborů nucených prací, které představují jeden z příkladů persekuce mimosoudní. Kdy ti lidé nebyli odsouzeni soudy, dostávali se tam na základě většinou rozhodnutí trojčlenných komisí Národních výborů. Už ty obrovské počty, které vidíme, samozřejmě okamžitě vyvolávaly potřebu nějakých rehabilitací. Lidé se samozřejmě snažili, někteří tedy, o změnu rozsudků od šedesátých let. Samotný komunistický režim vytvořil několik komisí, které se ovšem v podstatě výhradně týkaly pouze procesů, ve kterých byli souzeni komunisté. Máme tady ty základní komise aspoň představené, které se nazývaly buď podle člověka, který je řídil, stál v čele, nebo podle místa, kde ta komise byla. Dá se říct, že výsledky komisí Karel Kaplan velmi příznačně označil často za „novou vlnu persekucí" nebo „nezákonností". Jisté je, že rehabilitační komise zřízené Komunistickou stranou se netýkaly naprosté většiny politických vězňů. Týkaly se téměř výhradně odsouzených bývalých komunistů. Nicméně i ten jejich vliv samozřejmě na postupnou proměnu atmosféry byl poměrně značný. Připomenu ještě dvě takzvané amnestie, ty velké, v roce 1960 a 1962. Zejména ta první znamenala návrat většiny politických vězňů. Ve věznicích zůstávala celá řada lidí, kteří nebyli odsouzeni. Na příklad se to nemělo týkat všech lidí, kteří spolupracovali se západními tajnými službami, a i řady dalších osob. Ta amnestie byla takzvaná, nedá se říct, že by naplňovala znaky amnestie tak, jak ji známe z klasické parlamentní zastupitelské demokracie. Bylo to rozhodování, se kterým prezident neměl příliš mnoho společného, prostě to podepisoval, rozhodovali samozřejmě lidé ve vedení Komunistické strany, kteří předkládali soudům seznamy osob, které potom byly následně rehabilitovány. Tedy, omlouvám se, propouštěny. Byli propouštěni podmíněně, to znamená, nesli si s sebou cejch. Znamenalo to, že v případě jakéhokoli porušení zákona, nebo předepsaného porušení zákona, mohli okamžitě skončit ve vězení. Často ještě dlouhými zbývajícími tresty - a také se to velmi často stávalo. Stačí připomenout třeba příběh Jaroslava Cuhry, který byl v roce 1960 propuštěn po dlouhém věznění. A už v roce 1961 byl zatčen a odsouzen na další celou řadu let a strávil ve vězení skutečně téměř dvě desítky let. Připomněl bych Růženu Vackovou, mimořádnou osobnost, profesorku klasické archeologie, která strávila ve vězení řadu let i poté. A mohl bych pokračovat, těch lidí bylo velké množství. Dá se říct, že přesto i tyhle kroky byly důležité, protože samozřejmě znamenaly návrat lidí do společnosti. Myslím si, že šedesátá léta a pražské jaro by nebyly vůbec myslitelné i bez návratů těch lidí z vězení. To bylo velmi zásadní - ti lidé se vraceli za velmi složitých podmínek do společnosti, do svých rodin, které často už byly rozpadlé nebo měly velké problémy. Ale přece jen to byli lidé, kteří nesli s sebou nějaké svědectví, mravní étos. Pro mukly, jak se nazývali, pro to společenství bylo typické, že odmítali vyjednávat s komunistickým režimem. Odmítali třeba žádat o podmíněné propouštění ve většině atd. Ten postoj, že jsou ve vězení nespravedlivě, že nebyli odsouzeni za věci, za které by vůbec měli být odsouzeni, že skutečně nejsou nějakými pasivními oběťmi, ale že jsou společenstvím lidí, které vnímá ten komunistický režim jako zločinný, si myslím stojí za připomenutí i pro to pražské jaro. Samotné rehabilitace roku 1968 bohužel vyplývaly do značné míry ze zkušeností rehabilitační komisí. Ten zákon č. 82/1968 Sb., který byl přijat v roce 1968 jako údajná velká vymoženost, vždycky se připomíná jako druhá největší věc v souvislosti s cenzurou. Já osobně, když chladně nebo bez nějakých emocí hodnotím výsledky a jakým způsobem ten zákon byl přijat a následně i později novelizován, tak se samozřejmě jedná o obrovský výsměch. Ten zákon ukazuje také limity pražského jara, ukazuje to, do jaké míry byli reformní komunisté, kteří se ocitali pod velkým tlakem Moskvy už od jara 1968, ochotni přistupovat k metodám, které připomínaly spíše padesátá léta, pokud použijeme tady ten otřepaný termín. Připomenu obrovské dezinformační a dehonestující akce v tisku od dubna 1968, jejichž obětí se stal například Ota Rambousek a celá řada dalších politických vězňů sdružených v K-231. Je paradoxní, že právě političtí vězni, kteří se sdružili v K-231, bývali označováni jako radikální síla, která odmítá komunistický režim jako celek. Samozřejmě myslím si, že vnitřně to tak všichni cítili, nebo naprostá většina, ovšem byli ochotní k velkým kompromisům. Podívejme se na návrh zákona o rehabilitacích, který vypracovali pod vedením Josefa Kovařovice, který stojí za připomenutí jako mimořádná osobnost. Ten zákon se měl jmenovat zákon o obecném smíru, navazoval na křesťanské tradice odpuštění, na křesťanské tradice smíření, uznání viny a také bych řekl do značné míry pochopení pro to, že není možné nastolit spravedlnost, odsoudit viníky atd. Ale alespoň je možné to pojmenovat. K-231, které vzniklo v roce 1968 v březnu, bylo zpočátku u přípravy rehabilitačního zákona. Vypadalo to zpočátku poměrně nadějně. Dokonce byli vyzváni představitelé K-231, ať si podají žádost o registraci. Začalo jednání o tom, že by ten výbor mohl fungovat. Vypadalo to nadějně i díky tomu, že se zpočátku k těm rehabilitacím velmi ochotně stavěli i bývalí komunisté, někteří odsouzení. Připomenu Josefa Smrkovského například, nebo Gustáva Husáka dokonce i, nebo Eduarda Friše nebo Eduarda Goldstückera... A celou řadu dalších bývalých komunistů, kteří zpočátku dokonce i třeba v tisku, nebo dopisy - například na Žofíně byl čten dopis Eduarda Goldstückera - se stavěli s určitým porozuměním k požadavkům politických vězňů. Výsledek ovšem nakonec byl úplně jiný. Ten zákon 82, na rozdíl od představy bývalých politických vězňů, nepřinášel plošné rehabilitace. Naopak, přinášel individuální prozkoumávání jednotlivých případů. Znamenalo to, že každý, kdo chtěl být rehabilitován, musel podat žádost, případné dané oprávněné osoby - rodinní příslušníci apod. Každý soudní rozsudek byl přezkoumáván znovu soudem, což samozřejmě znamenalo velké utrpení pro řadu lidí. Řada lidí musela vysvětlovat, proč vypovídala, jakým způsobem, a také to přinášelo další vlnu velmi problematického dědictví archivního, se kterým se potýkáme třeba i v etické komisi - tady máme několik kolegů. Často o tom mluvíme, kdy jsou tam výpovědi lidí při těch rehabilitacích, kdy ti lidé, kteří chtěli být rehabilitováni, tak byli nuceni lhát nebo říkat, že se nedopouštěli ničeho proti komunistickému režimu, že byli pouhými oběťmi. Protože podle toho zákona aktivní odpůrce nesměl být rehabilitován. Já vám přečtu preambuli, jenom kousek, abyste pochopili, jak byl ten zákon koncipován. „Odčinění křivd, k nimž v minulosti došlo porušováním zákonnosti na úseku trestního soudnictví je základním předpokladem pro obnovení obecné a plné důvěry v socialistickou zákonnost a spravedlnost. Zejména je třeba, aby se urychleně dostalo plné rehabilitace občanů, kteří byli odsouzeni a potrestáni jako škůdci socialismu, ač se na zájmech socialistické společnosti trestnou činností neprovinili. Nelze však odstraňovat akty revoluční spravedlnosti, zákonnosti, oslabovat či dokonce popírat socialistický právní řád. Rehabilitace se nemůže týkat nepřátel socialistické výstavby, kteří trestnými činy proti republice nebo jinou trestnou činností porušili platné zákony a byli podle nich právem potrestáni." Výsledek samozřejmě byl, že místo zhruba asi 130 000 osob, tak, jak předpokládalo K-231, že bude rehabilitováno, ten zákon předpokládal počet rehabilitací někde mezi 30 a 50 000 osobami. Netýkal se výhradně soudních rozsudků. Také byly rušeny například příkazy a rozhodnutí o poslání do táborů nucených prací. Týkalo se to také paragrafů, na základě kterých byli postiženi sedláci atd., živnostníci. Takže ten zákon, přes všechnu tu nedokonalost, o kterém mluvím, byl prvním zákonem, nepletu-li se, v sovětském bloku, který alespoň měl nějakou snahu odškodnit. Problém je, v jaké podobě byl přijat. Výsledky na závěr. Výsledky toho zákona jsou poměrně tristní. Když se podíváme, že podle údajů Svazu protifašistických bojovníků, který spolu s Revolučním odborovým hnutím a Jednotnými zemědělskými družstvy a podobnými organizacemi mohl posílat na soudy své zástupce, aby dohlédl na veřejnou kontrolu. Svaz protifašistických bojovníků. Co tam bylo za lidi. Tak podle jejich údajů bylo podáno 24 000 žádostí. Z nichž bylo zrušeno rozhodnutí u necelých 3000. Z nichž ovšem 1823 bylo odsouzeno - ne, tam má být 182 určitě - 182 odsouzeno, omlouvám se, ta trojka tam bude navíc, odsouzeno k mírnějším trestům. To znamená, byli odsouzeni znovu. Důležité je, že u 1860 osob podali - podle zákona to mohli udělat - republikoví prokurátoři k nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Výsledkem tedy bylo, že zhruba asi u 1714 osob tomu bylo vyhověno. Zase se to lišilo - některé osoby dostaly mírnější trest. Dá se říct, že zbytkové tresty se poprvé objevují tady, v roce 1968 a v následujících letech. V roce 1970 byla provedena novela toho zákona, která výrazně zúžila nejen to období na podávání, ale hlavně se v podstatě dá říct, že omezila celou řadu dalších opatření. Prostě možnost pokračovat ve vyřizování žádostí. A výsledkem tedy bylo, že nakonec to bylo úspěšně rozhodnuto. Ale jak říkám, u některých to byla taková úspěšnost, že dostaly nové tresty 1500 osob. Důležité je, že dědictví těch rehabilitací bylo velmi bolestné pro rodiny. Protože pro ně to znamenalo obrovskou naději, že konečně dostanou spravedlnost, že lidé budou očištěni. Naprostá většina nebyla, až na výjimky. Některým se to podařilo aspoň třeba soudně i před rokem 1968, ale byly to výjimky, nebo dosáhly zmírnění trestu atd. Ovšem, když se podíváme na to, co to znamenalo, tenhle zákon, tak v podstatě to byl skutečně výsměch nějakému právnímu řádu. Naprostý výsměch. Já to považuji za něco, co je těžko označitelné za nějakou vymoženost pražského jara. Samozřejmě v symbolické rovině bylo důležité, že za pražského jara se začalo mluvit o padesátých a šedesátých letech, že se otevíraly kauzy. To bylo strašně zásadní, myslím si, že to byla jedna z nejviditelnějších rovin pražského jara, ovšem ten výsledek, jak říkám, je velmi tristní. Rehabilitace v následujících letech v podstatě skončily zhruba někdy v letech 1974, kdy někteří lidé se snažili později. Velká část lidí, která podala žádosti, je stáhla, protože jim bylo řečeno, že pokud je nestáhnou, takže ponesou náklady. Což umožňovala ta novela. I kdyby ten soud řekl, že nějak částečně třeba tam byl zákon porušen, tak ta novela znamenala v podstatě to, že by museli náklady nést. Bylo jim vyhrožováno, že pokud to nestáhnou, takže přijde nová persekuce, takže řada lidí své žádosti stáhla. Řekl bych, že velký problém potom nastal nejen na počátku devadesátých let zase trošku v opačném gardu, o tom asi bude mluvit Pavel Kugler, kdy plošné rehabilitace paradoxně vedly, nebo měly tu nepříznivou věc, že v podstatě ze všech dělaly oběti. A tím pádem lidé, kteří byli rehabilitováni, tak teprve zákonem z roku 2013 o Třetím odboji konečně dosáhli ocenění. Jsem moc rád, že mohu u toho být jako člen etické komise. Ovšem je to velmi tristní pohled, protože často se nám stává, že lidé, kteří se tam odvolali, tak musíme tu žádost ukončit ve správním řízení, protože žadatel zemřel. Já sám považuji za nejdůležitější dneska - vzhledem k tomu, co se všechno odehrává, zejména vzdělávání a nějakou veřejnou práci historiků a dalších lidí, kteří se zabývají minulostí, aby nedocházelo k tomu revizionistickému pokrucování obrazu dějiny, které bohužel já vidím i v našem Ústavu pro studium totalitních režimů. Vždycky když poslouchám některé kolegy, kteří začnou mluvit o tzv. Třetím odboji, tak se mi úplně ježí vlasy hrůzou. Doufám, že se podaří časem tyhle hlasy kvalifikovanou prací a s pravdivým svědectvím přehlušit. Děkuji za pozornost.

 

Senátor Zdeněk Papoušek, předseda výboru: Tak já děkuji doktoru Petru Blažkovi za vynikající prezentaci a nyní bych pozval k mikrofonu doktora Pavla Kuglera, vedoucího Oddělení vydávání osvědčení 3. odboje a zároveň zástupce ředitele odboru pro válečné veterány na Ministerstvu obrany ČR. Máte slovo.

 

PhDr. Pavel Kugler, Ph.D., vedoucího Oddělení vydávání osvědčení - 3. odboj, zástupce ředitele odboru pro válečné veterány, MO ČR: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, já doufám, že se spustí prezentace, která by moji přednášku uskutečnila asi přehlednější. Teď paní šla za technikem. Ale já bych začal asi i bez toho. (Hlasy z pléna.) Já bych chtěl velice poděkovat za toto pozvání u příležitosti jednak 50. výročí vzniku K-231 - a jak zmínil už i Petr Blažek - k 40. výročí vzniku VONSu. Ve svém příspěvku bych se zabýval s vyrovnáváním s komunistickou minulostí po roce 1989. Nicméně navázal bych i na doktora Blažka, který myslím, že naprosto trefně tady popsal limity a určité stále panující iluze o pražském jaru a o roku 1968 v této společnosti. Referát bych rozdělil do tří kapitol. V první bych nastínil takové základní právní normy, které se zabývají vyrovnáváním se s komunistickou minulostí. Ve druhé kapitole bych se podrobněji zaměřil na zákon o soudních rehabilitacích, osobní rehabilitaci z roku 1990, a závěrem bych zmínil, nebo i rozebral zákon, poslední zákon z roku 2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Bohužel se aplikace stále nespustila, nicméně právní normy můžeme rozdělit... Za takové ty zásadní zákony považuji soudní rehabilitaci, zákon z roku 1990, dále můžeme pokračovat přes lustrační zákony, velký a malý lustrační zákon. Do této kategorie zákonů řadím i zákon o archivnictví a spisové službě, který umožnil v nebývalém rozsahu ve srovnání se středoevropskými zeměmi zpřístupnění dokumentů bezpečnostních složek, které zásadním způsobem vypovídají o období roku 1948 i předchozím období až do roku 1989. Tento proces pak byl završen v roce 2007 vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů, který se tímto obdobím zabývá, a vlastně i zřízením Archivu bezpečnostních složek, který v rámci svých depotů shromažďuje kolem 17 km materiálu bývalých bezpečnostních složek komunistického Československa. Jako úplné zavržení tohoto procesu se pak dá považovat obecně zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu z roku 2011. Nyní bych se zabýval podrobněji zákonem o soudní rehabilitaci. Zákon č. 119/1990 o soudní rehabilitaci byl přijat dne 23. dubna 1993. A bylo to jedno z opatření, jímž se společnost snažila o nápravu křivd spáchaných minulým režimem. V jejím průběhu pracovníci soudů a prokuratur vyhledali z trestních rejstříků více jak čtvrt milionů rozhodnutí za činy, které byly rehabilitovány přímo ze zákona podle ustanovení § 2 zákona o soudní rehabilitaci. Ve srovnání s rokem 1968 byla situace v roce 1990 samozřejmě nejen z hlediska potřeby rehabilitace zcela jiná. V úsilí o rehabilitace politických vězňů v roce 1968 bylo spojeno s reformní politikou, se snahou o nastolení socialismu s lidskou tváří. V roce 1990 byl problém rehabilitace politických vězňů součástí širší otázky vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Zákonodárci v roce 1990 odmítli vyřešit problém rehabilitace cestou navrženou některými komunistickými poslanci... Už to můžeme přeskočit.

 

Senátor Zdeněk Papoušek, předseda výboru: Už to vypadalo nadějně. A, už to tam máme.

 

PhDr. Pavel Kugler, Ph.D.: Jo. Jestli můžete dál? Tady jsou základní právní normy, které jsem představil v úvodu svého referátu. A tady je zákon o soudní rehabilitaci, kde je vlastně definice účelu tohoto zákona. Zákonodárci v roce 1990 odmítli vyřešit problém rehabilitace cestou navrženou některými komunistickými poslanci, a sice cestou novelizace zákona z roku 1968. Nový zákon sice navazoval na zákonnou úpravu z roku 1968, hovořil o obětech, a nikoliv o odpůrcích režimu, což se setkalo s kritikou bývalých politických vězňů, avšak v řadě směrů ji významně přesáhl. Vznikal ve svobodných podmínkách a na ideové a mocenské změny ve vládnoucích strukturách reagoval. Nedal totiž průchod zákonnosti jen v oblasti aplikace trestněprávních norem, tedy nerehabilitoval jenom odsouzení, které bylo nezákonné pro nezákonný postup při výkladu a provádění trestních zákonů, tedy při soudním rozhodování, nýbrž vycházel ohledně určitých v zákoně taxativně vyjmenovaných trestných činů přímo z nezákonnosti právní úpravy. To znamená z nezákonnosti zákonů účinných ve své době. Pro zákon tehdy hlasovalo 119 poslanců Sněmovny lidu a 86 poslanců Sněmovny národů, proti nebyl ze Sněmovny lidu žádný poslanec, hlasování se zdrželo 15, ze Sněmovny národů byli proti 2 poslanci a hlasování se zdrželo 9 poslanců. Tato čísla svědčí poměrně o široké shodě ohledně tohoto zákona. Přímo ze zákona, tedy bez konání přezkumného řízení, se zrušila pravomocná soudní rozhodnutí vyhlášená v období od 25. února do 1. ledna 1990 včetně, které zákon taxativně v § 2, odst. 1, písmen a - f, přesně specifikoval. Šlo např. o trestné činy velezrady, sdružování proti státu, hanobení republiky, vyzvědačství, opuštění republiky atd. Byl-li však v některých případech uložen souhrnný trest jednak za čin, na nějž se rehabilitace vztahovala, a jednak za jiný, rehabilitaci nepodléhající, měl podle zákona soud určit podle poměru závažnosti přiměřený trest za přečin rehabilitací nedotčený. U několika dalších trestných činů, např. trestný čin zběhnutí, nenastoupení služby v ozbrojených silách, vyhýbání se výkonu vojenské služby apod., mohl být podán návrh na přezkumné řízení. A to buď přímo postiženým, nebo příbuzným v linii přímé, nebo prokurátorem, nejpozději však do dvou let od nabytí účinnosti zákona. Problematickou částí při rehabilitacích podle uvedeného zákona představovaly takzvané zbytkové tresty udílené v souvislosti s některými dřívějšími odsouzeními. Jednalo se například o činy kvalifikované jako poškození socialistického majetku, sabotáž, přechovávání zbraní apod., které se týkaly přibližně 25 000 případů. Pak jako zcela absurdní lze vnímat fakt, že uložení zbytkových trestů se týkalo v několika případech i těch osob, které byly během komunismu z politických důvodů popraveny. Až na základě stížnosti Konfederace politických vězňů faktického nástupce K-231 prošel zákon z roku 1990 v následujících dvou letech novelizacemi, díky kterým byly vyřešeny některé další případy a zrušeny zbytkové tresty. Co však zůstávalo ještě dlouhou dobu bez povšimnutí zákonodárce byla otázka legitimity odboje proti komunistickému režimu jako režimu zločinnému. Rehabilitace některých odbojářů, zejména těch, kteří volili ozbrojený boj, byla stále v nedohlednu. Jednalo se například o rehabilitace přímo ze zákona, která byla vysoce převažujícím způsobem soudní rehabilitace asi 99 % osob, splnila záměr zákonodárce, aby soudní rehabilitace neprávem odsouzených byla uskutečněna v relativně krátké době. Při individuálním přezkoumávání každého odsuzujícího rozsudku by rehabilitace trvala pravděpodobně celá desetiletí. Tím se zákon lišil od koncepce zákona z roku 1968, kdy se vycházelo z toho, že právní řád, který platil v období, na které se zákon vztahoval, byl legitimní. Že šlo pouze o nezákonnosti proti tomuto právnímu řádu. Důležitým rozdílem - a to už tady zmínil dr. Blažek - je počet odsouzených, na které se rehabilitace vztahovala, respektive kteří byli podle zákonů rehabilitováni. Podle zákona z roku 1968 bylo podle odhadů rehabilitováno přibližně 1500 osob. Podle zákona z roku 1990 bylo během prvních dvou let platnosti zákona rehabilitováno téměř 260 000 osob. Toto číslo zahrnuje 110 000 osob odsouzených za trestný čin opuštění republiky. Ve většině případů v nepřítomnosti. Nicméně otázka zněla, že pokud bylo zrušeno kolem 260 000 rozsudků přímo ze zákona a další desetitisíce na základě zákonem povolené či dokonce přikázané revize procesů, pak nepochybně došlo ke zcela zásadnímu zpochybnění legality i legitimity rozhodování orgánů komunistického státu. A tak tento zákon otevřel dveře k dalšímu postupu přezkoumávání přirozeně právní legitimity rozhodovacích procesů předchozích orgánů veřejné moci. Cesta k rehabilitaci dalších osob, na které se předchozí rehabilitační zákony nevztahovaly, se otevřela až přijetím zákona č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Uvedená právní norma totiž jasně deklarovala, že - a teď budu citovat - „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v zemi v letech 1948-89. A to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům. Bezohledným ničením přírody ještě. Zcela zásadně se tak změnilo nazírání a kvalifikaci některých trestných činů, které byly i po přijetí rehabilitačního zákona z roku 1990 posuzován jako trestné a v nových soudních procesech za ně byly udělovány již zmíněné zbytkové tresty. Téměř úplnou rehabilitace některým bývalým politickým vězňům, kteří byli současně aktivními odpůrci komunistického režimu, přinesl ovšem teprve zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, kdy podle § 11 uvedeného zákona soud na návrh zruší trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 a o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, anebo rehabilitaci podle § 6 zákona č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky." Nyní bych se už dostal k tomu poslednímu zákonu, který svým způsobem uzavírají vyrovnávání se s komunistickou minulostí v České republice. A to je zákon č. 262 o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Inspirací tohoto zákona, který bohužel vznikl až 22 let po sametové revoluci, byl zákon na Slovensku z roku 2006. Nicméně ten však od české normy nepočítá s peněžitým příspěvkem. Tento zákon, tedy číslo 262, vešel v platnost 17. listopadu 2011. Přijetím uvedeného zákona vyjádřil zákonodárce úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie a opětovně vyslovil hlubokou lítost nad nevinnými oběťmi teroru komunistického režimu. Teprve tato právní norma plně legitimizovala odboj a odpor proti komunistickému režimu, vymezenému jako doba nesvobody od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, a definovala jeho jednotlivé formy. K tomu bych jenom poznamenal, že ta linie, nebo ta hranice 25. února 1948 - zákon umožňuje její prostupnost a některé činy, které se udály v období 1945 - 1948, vlastně ten člověk může být oceněn také jako účastník odboje a odporu, pokud se nějakým způsobem, demokratickým, stavěl proti nastupující komunistické moci. Mezi jednotlivé formy odboje a odporu patří spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství, překračování státních hranic za účelem účasti v protikomunistickém odboji, shromažďování zbraní, výroba a šíření protikomunistických tiskovin, veřejné vystupování proti komunistickému režimu atd. Zákon rovněž stanoví podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu a umožňuje bývalým politickým vězňům zažádat o udělení statusu účastníka odboje a odporu. Zákon změnil i pohled na bývalé politické vězně, kteří byli do té doby jak podle zákona, tak i veřejnosti, téměř bez výjimky vždy považováni za oběti, nikoli za legitimní odpůrce totalitního režimu. Vlastně zákonodárci, když tento zákon vytvářeli, tak měli i na paměti určitou kontinuitu 3. odboje, jak s 1., tak se 2. odbojem. Počítá se v této normě, nebo v tomto zákonu se počítá i s kategorií válečného veterána. Za což v této době obdrželo status válečného veterána 88 osob z celkového počtu oceněných. Řízením procesu o udělení statusu účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu pověřil zákonodárce v první instanci Ministerstvo obrany ČR, které je povinno na základě podané žádosti žadatele si opatřit archivní, případně jiné materiály, které mohou prokázat aktivní účast žadatele na odbojových akcích proti komunistickému režimu. Během řízení se také musí zároveň vyloučit existence překážky pro vydání statusu odbojáře. Překážky máte... Nejsou všechny, je to pouze takový přehled těch, se kterými se setkáváme nejčastěji. Pro jednání odbojáře, které zákon taxativně vyjmenovává a shledává je např. ve spolupráci s StB či jinými ozbrojenými složkami bývalého komunistického Československa, členství v KSČ, studiu na vysokých politických školách atd. V případě uznání žadatele za účastníka odboje podle zákona je tento vyznamenán dekretem a pamětním odznakem a vedle v první řadě morálního ocenění mu podle zákona náleží jednorázový finanční příspěvek ve výši sto tisíc korun. Tady bych jenom ukázal přehlednou statistiku, kolik ministerstvo eviduje a vyřídilo a jakým způsobem žádosti od roku 2011. Z tohoto počtu vychází, že více jak 94 % obdržených žádostí je v tuhle chvíli vyřízeno. Nicméně oddělení vydávání osvědčení eviduje stále nové žádosti, kdy se počet pohybuje kolem 15 měsíčně. Závěrem bych jenom zmínil, že pokud bychom chtěli zhodnotit rehabilitační proces osob odsouzených v politických procesech během komunistického režimu v Československu, tedy v letech 1948 - 1989, musíme mluvit až o období po jeho pádu. Teprve ve svobodné a demokratické společnosti, byť se jen pozvolna rozvíjející, byly dány podmínky, aby byl bývalý totalitní režim prohlášen za od základu nelegitimní a zločinný. A teprve na základě ztotožnění se s takovým postojem bylo možno dosáhnout plné rehabilitace všech osob, ať obětí, či těch, kteří se proti němu skutečně postavili. Jak vidíme na československé, potažmo české skutečnosti, tento proces nebyl vůbec jednoduchý a z pohledu občanů, kterých se rehabilitační zákony nejvíce týkaly, byl více než zdlouhavý. Od roku 1989 bylo učiněno několik pokusů, s nimiž se jednotlivé vlády státu snažily vyrovnat s tragickým dědictvím minulosti, ale až v roce 2011 se podařilo, nikoli bez problémů, prosadit zákon o protikomunistickém odboji. Právě až ten lze vnímat jako zákon dovršující desítky let trvající proces směřující aspoň z právního pohledu k nezpochybnitelné distanci od bývalého komunistického režimu a snaze o nápravu škod, které napáchal. Bohužel vzhledem k neúměrné dlouhé době, kterou si takový proces v České republice vyžádal, se značná část bývalých vězňů této především morální satisfakce nedočkala. Dámy a pánové, děkuji za pozornost.

 

Senátor Zdeněk Papoušek, předseda výboru: Tak děkuji panu doktoru Kuglerovi. A nyní bychom nahlédli na Slovensko a podívali se, jak tam vypadala rehabilitace odškodnění a ocenění bývalých politických vězňů po roce 1989. A dávám tímto slovo panu dr. Jergušovi Sivošovi z Ústavu paměti národa Slovenské republiky. Máte slovo.

 

PhDr. Jerguš Sivoš, Ph.D., Ústav paměti národa Slovenské republiky: Děkuji pěkně, vážený pane místopředsedo Senátu PČR, vážený pane předsedo výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, vážené dámy, vážení páni, ctění političtí vězni. Děkuji za pozvání na veřejné slyšení a možnost seznámit vás alespoň v krátkosti s otázkou rehabilitace, odškodnění a oceňování bývalých politických vězňů na Slovensku po roce 1989. V samotném závěru svého vystoupení si dovolím načrtnout i několik oblastí, které souvisí s tématem veřejného slyšení. Až téměř dva roky po něžné revoluci se Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky usneslo na zákonu o době nesvobody, který deklaroval, že komunistický režim v letech 1948 - 1989 porušoval lidská práva i své vlastní zákony. O 5 roků později, v březnu 1996, přijala Národní rada Slovenské republiky zákon o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Zákon označil režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v bývalém Československu od 20. února 1948 do 17. listopadu 1989 za odsouzeníhodný a Komunistickou stranu Československa, stejně tak jako Komunistickou stranu Slovenska, za organizaci, která nezabránila svým členům a jejich pomocníkům páchat zločiny, a to i na lidských právech a svobodách. Zákon a především odpor občanů proti komunistickému režimu pramenící z demokratického přesvědčením, projevující se odbojem, pomocí pronásledovaným a nebo jinou činností uvnitř státu nebo v zahraniční, samostatně, a nebo ve spojení s demokratickou mocností definoval jako legitimní, morálně oprávněný a hodný úcty. Uvedl, že každému, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižený, přispěl k jeho pádu a znovunastolení demokracie na Slovensku a nepodílel se na zločinech komunismu, patří dík. Jako výraz úcty k politickým vězňům se ve vstupní hale Slovenské republiky umístila pamětní tabule. Zákon ve svém paragrafovém znění deklaroval vůli zmírnit některé křivdy páchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho persekucemi. První zákon o zmírněných některých majetkových křivd přijala Slovenská národní rada už 11. července 1991. Dotýká se osob násilně odvlečených do Sovětského svazu a do táborů, který měl Sovětský svaz zřízeny v jiných státech v letech 1944 - 1946, a osob násilně vystěhovaných ze svého bydliště na základě výměru o oznámení Národního výboru, rozhodnutí zvláštní komise a orgánů Komunistické strany v letech 1948 - 1953. Násilně odvlečeným osobám, občanům Slovenské republiky s trvalým pobytem na území Slovenské republiky, přiznával peněžní náhradu v rozsahu zákona o soudní rehabilitaci za dobu odvlečení a za smrt v době odvlečení. Násilně vystěhovaným osobám přikazoval vrátit nemovitosti a vyplatit finanční náhradu za násilné vystěhování a movitý majetek ve výši 60 000 slovenských korun na domácnost a jednorázové odškodnění ve výši 15 000 slovenských korun za nucenou práci za rok na domácnost.

Další zákon umožňující zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem v letech 1948 - 1989, a finanční odškodnění politických vězňů přijala Národní rada Slovenské republiky až o 11 let později. Zákon o poskytnutí jednorázového finančního příspěvku politickým vězňům z července roku 2002 přiznával občanům Slovenské republiky s trvalým pobytem na území Slovenské republiky, které věznili a později rehabilitovali na základě zákona o soudní rehabilitaci, za první rok vězení sumu 80 000 slovenských korun a za každý další rok vězení sumu 3000 slovenských korun. Oprávnění pozůstalí dostali polovinu ze sumy, která by připadala žijícímu politickému vězni. Osobám vězněným aspoň 3 měsíce byla vyplacena suma 20 000 slovenských korun. Pozůstalým po osobách, které zahynuly v době vězení, připadala suma 40 000, pakliže strávili ve vězení aspoň 3 měsíce, a suma 80 000, pakliže strávili ve vězení aspoň 1 rok. O poskytnutí příspěvku rozhodovala sociální pojišťovna, která ho vyplácela na základě písemného návrhu podaného v termínu do 31. prosince 2003, později změněného na 31. červen 2004. Žadatel musel doložit doklady prokazující opodstatněnost návrhu. Koncem roku 2004 se jednorázového příspěvku dočkaly i osoby zařazené v letech 1948 - 1954 do vojenských táborů nucených prací a jejich pozůstalé manželky. Zákon z 1. prosince 2004 přiznával občanovi Slovenské republiky, který byl jako nespolehlivá osoba zařazený v letech 1948 - 1954 do vojenských táborů nucených prací, po dobu výkonu základní vojenské služby, a nebo výjimečného vojenského cvičení podle příslušných ustanovení branného zákona z roku 1949, a nebo pozůstalá manželka, a to i v případě, když uzavřela nové manželství, finanční náhradu ve výši 1500 slovenských korun za každý i začatý měsíc zařazení do vojenských táborů nucených prací za období nepřesahující 24 měsíců. A 2000 korun za každý i začatý měsíc zařazení do vojenských táborů nucených prací po dobu výkonu prodloužené základní vojenské služby za období přesahující 24 měsíců a výjimečné vojenské cvičení. Maximální přiznaná částka nesměla překročit výši 60 000 slovenských korun. Pozůstalé manželce byla přiznána polovina z částky, která by připadla žijícímu příslušníkovi PTP. Žadatel musel o přiznání příspěvku písemně požádat Ministerstvo obrany Slovenské republiky v termínu do 31. prosince 2005. A spolu se žádostí předložit i potvrzení o zařazení do vojenského tábora nucených prací z důvodů politické nespolehlivosti. „V březnu 2006 Národní rada Slovenské republiky" - teď cituji z preambule - „vedená vůlí ocenit a vyjádřit úctu k mužům a ženám, kteří s nasazením vlastních životů, osobní svobody a připraveni k nejvyšším obětem bojovali za vlast, bránili hodnoty svobody a demokracie, je odhodlaná trvale připomínat ideály vlastenectví, cti a statečnosti dalším generacím našich občanů a připravená vyjádřit vděk všem etapám národního boje za svobodu" - konec citátu - přijala zákon o protikomunistickém odboji. Zákon definoval protikomunistický odboj jako aktivní odboj, odpor občanů proti komunistickému režimu projevený či projevovaný organizovaně, nebo individuálně, a to v období od 6. října 1944 do 17. listopadu 1989. A to veřejnými občanskými postoji nebo činy odporu jednak na území Československa, ale i v zahraniční. Zákon označil účastníky protikomunistického odboje za aktivní bojovníky za svobodu a demokracii, přiznal jim právo na plnou morální rehabilitaci a politickým vězňům i postavení vojenského veterána. Účastníky protikomunistického odboje byli českoslovenští občané, kteří se v rozhodném období stavěli na odpor jako členové ilegální organizace, nebo skupiny aktivně bojující proti komunistickému režimu. Političtí vězni, vězněné osoby a ti, co byli zařazeni do táborů nucených prací, nebo občané z politických důvodů internovaní, zařazeni do vojenských táborů nucených prací, nebo násilně odvlečených v letech 1944 - 1946, autory peticí či jiných materiálů zaměřených na obnovu svobody a demokracie, organizátory politických organizací či veřejných vystoupení, osoby, které vyvíjely politickou, publicistickou a nebo jinou prokazatelně protikomunistickou činnost zaměřenou na obnovu svobody a demokracie v Československu. Nakonec k nim patřili i účastníci zahraničního odboje, tedy ti, kteří opustili republiku z důvodu hrozící persekuce jako důsledku protikomunistického odboje, v zahraniční vyvíjeli politickou, publicistickou či jinou prokazatelně protikomunistickou činnost zaměřenou na obnovu svobody a demokracie v Československu. Zákon určil i překážky na postavení účastníka protikomunistického odboje. Žadateli ovšem i presto může být přiznáno postavení účastníka odboje, a to tehdy, jestliže intenzita odboje proti komunismu byla zjevně rozsáhlejší a dlouhodobější než existence překážky. O přiznání postavení rozhoduje Ústav paměti národa na základě písemné žádosti. Spolu s rozhodnutím vydává žadateli i průkaz účastníka protikomunistického odboje. Konání in memoriam začíná na základě žádosti blízké osoby nebo z vlastního rozhodnutí Ústavu paměti národy. Odvolacím orgánem je v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky. K 28. únoru 2018 přiznal Ústav postavení účastníka protikomunistického odboje celkem 802 osobám, z toho 254 in memoriam. Nejpočetnější kategorii tvoří osoby zařazené v minulosti do Pomocných technických praporů a političtí vězni. Od roku 2009 přiznává Ústava i postavení veterána protikomunistického odboje. K 28. únoru 2018 přiznal Ústav tento status celkem 743 osobám, z toho 255 in memoriam. V roce 2016 a 2017 se v Národní radě Slovenské republiky objevily legislativní návrhy na přiznání jednorázového finančního příspěvku ve výši 1000 eur. A to veteránům protikomunistického odboje nebo jejich pozůstalým. Návrhy zákona však nenašly potřebnou parlamentní většinu, a to pravděpodobně z důvodů, že zároveň obsahovaly ustanovení o 50% zdanění výsluhových důchodů příslušníkům složek Státní bezpečnosti a vedoucím funkcionářům ministerstva vnitra. Osobnostem, které sehrály významnou úlohu v boji za obnovu svobody a demokracie v letech nesvobody a komunistické totalitní moci, uděluje Ústav paměti národa od roku 2013 Cenu Ústavu paměti národa a od roku 2015 i Pamětní medaili Ústavu paměti národa. Nyní se dostávám k poslední části mého příspěvku, a to k otázce, co ještě můžeme udělat pro politické vězně na Slovensku a možná i v České republice. Otázka finančního odškodnění. Na Slovensku bylo rehabilitovaných 71 000 politických vězňů, ale zdaleka ne všichni. Například kulaci, kteří nechtěli vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Neodsoudili je totiž za politické trestné činy, ale za hospodářské. Problém s odškodněním mají i někteří příslušníci Pomocných technických praporů, kterým do dokumentů nesprávně zapsali absolvování vojenské služby se zbraní, nebo neoznačili kategorii E, tedy politicky nespolehlivých. Odškodněni nebyli dodnes ani příslušníci technických praporů, protože v době jejich vojenské služby bez zbraně už kategorie E, tedy politicky nespolehlivý, neexistovala. Druhá oblast je morální rehabilitace. Tu je potřeba dořešit nejvíce na úrovni měst a obcí. Právě posudky národních výborů v minulosti negativním způsobem ovlivnily život mnohých lidí. Častým vedlejším trestem byl i zákaz pobytu v regionu či v konkrétní obci. A stávalo se, že z těchto důvodů politického vězně odmítli v rodné obci i pohřbít. Omluva od vedení měst a obcí může vykonat příslušné zastupitelstvo. Stejně tak by měli k otázce morální rehabilitace přistoupit i představitelé vysokých škol, jestliže se tak dodnes nestalo, a omluvit se studentům vyloučených ze studia z politických důvodů. Neodlučitelnou součástí morální rehabilitace je také systém oceňování, vyznamenávání politických vězňů, a to jako projev úcty a vděčnosti, ale také jako vzor mravnosti pro budoucí generace. Třetí oblastí je oblast sociální péče. Političtí vězni s radostí přijali možnost bezplatného cestování, slevu na zřízení telefonní stanice či lázeňské průkazy, vzhledem na jejich vysoký věk by pro nich v současnosti měl význam příspěvek na pečovatelku, domov důchodců, nebo alespoň zabezpečení místa v domově důchodců. Z řad politických vězňů přicházejí i další návrhy. Například na náhradu nevyčerpané dovolené po dobu výkonu trestu, na rehabilitování kriminálních trestných činů, a to pouze v případě, jestliže souvisely s protikomunistickým odbojem, nebo přiznání příplatků k důchodu přímo politickým vězňům, nebo jejich dětem, které stejně tak trpěly. Tyto otázky jsou do další diskuze a já vám poděkuji velice moc za pozornost.

 

Senátor Zdeněk Papoušek, předseda výboru: Já bych chtěl poděkovat všem přednášejícím prvního bloku našeho veřejného slyšení a nyní bych přepustil moderátorské křeslo svému kolegovi Tomáši Grulichovi, aby vás provedl druhým blokem přednášek.

 

Senátor Tomáš Grulich, předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí: Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vás také svým jménem přivítal v Senátu Parlamentu České republiky. Dalším blokem je pohled bývalých politických vězňů a oponentů komunistického režimu. Než ještě vyzvu prvního řečníka, dovolte mi zmínit se ještě o jedné věci. Já jsem předseda stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. A samozřejmě součástí této skupiny Čechů žijících v zahraničí je i exil. A chtěl bych připomenout, že jejich rehabilitace je daleko komplikovanější, než je tomu u občanů České republiky. Jeden z těch důvodů je, že oni ztratili státní příslušnost České republiky tím, že jim byla odebrána, a bylo poměrně komplikované to, aby po roce 1989 toto československé, popřípadě české občanství získali zpátky. Podařilo se to teprve v roce 2014, když bylo umožněno mít dvojí občanství. A tito lidé, kteří o občanství přišli, tak si mohli jen prohlášením toto občanství získat zpátky. Bohužel tento zákon, který platí od roku 2014, není tak úplně nejlepší, protože se nevztahuje na jejich děti a vnuky. A existují právě rodiny, které mají dvě děti. Jedno se narodilo zrovna v nevhodné době, to znamená, že nemá třeba československé občanství, a druhé, které se narodilo zákonně, podle toho zákona vhodněji, tak třeba to občanství má. Senát teď připravuje novelu tohoto zákona, abychom to napravili. To mi dovolte jen takovouto poznámku. A poprosil bych prvního řečníka, pana Ing. Františka Šedivého, místopředsedu Konfederace politických vězňů ČR.

 

Ing. František Šedivý, místopředseda KPV ČR: Vážení hosté, vážení čestní hosté, sestry a bratři. Nečekal jsem nikdy, že na těchto místech budu hovořit o založení tak slavné organizace, tak slavného klubu, jako byl K-231. Bylo to vlastně přiblížení toho velikého snu, který nás celá léta živil, posiloval a dá se říci, že i také udržel. Bylo to uskutečnění snu, realizovat všechny naše záměry, všechno to, proti čemu jsme bojovali. Hlavním politickým cílem byla demokracie. Ale rád bych se vrátil k tomu, jak se to všechno stalo. Když tehdy Dubček ukázal národu, že lze také i v této hrozné situaci pod panstvím Komunistické strany udělat nějaký krok, který bude znamenat také něco jiného, všichni jsme se tomu divili. Divil se tomu celý národ. Tehdy jsem byl několika lidmi osloven, a bylo mi řečeno: „Do toho teď musíte vlastně jít vy." Ale ano. Ale jak? Když totiž proběhla amnestie v šedesátém roce a dá se říci, že věznice i tábory byly rozpuštěny, částečně, protože tam ještě několik lidí zůstalo, na kterých měl režim tehdy eminentní zájem, byl jsem bohužel mezi nimi i sám, tak se nám zdálo, že se to všechno bude odehrávat nějak jinak. Ono se to ale neodehrávalo, ono to vlastně všechno postupovalo tak, jak se nám to na první pohled zdálo. Ty obavy z toho, že se zmírní a rozptýlí ta naše síla, kterou jsme skutečně v tom vězení a hlavně v t

 
zpěttisk
 

Najdete mě též na:

blog Lidovky Facebook YouTube Soundcloud

Stáhněte si Senátní magazín!

Volební magazín Tomáš Grulich

O politice, životě a Tomáši Grulichovi…

O politice, životě a Tomáši Grulichovi

Grulichův pivní kurýr

Grulichův pivní kurýr

Fotogalerie

foto
Kapitánem mužstva dětí v DDM v Modřanech
další fotografie