Pohřeb Ctirada Mašína, foto: ČTK Nebudu diskutovat o tom, zda bratři Mašínové se svými druhy byli hrdinové III. odboje. Moje účast na pohřbu v Clevelandu je jasným důkazem, že patřím k patnáctiprocentní menšině, která vidí v činnosti skupiny spravedlivý boj proti totalitnímu režimu. Nepřekvapily mě ani některé maily s velmi vulgárními odsudky, nakonec jsem nebyl ani překvapen, ba naopak myslím, že potěšen, článkem v komunistických Halo novinách, kde se redaktor opíral o prohlášení horní komory parlamentu České republiky, z něhož si dovolím citovat: „Kancelář Senátu ČR se včera ohradila proti tomu, aby účast dvou krajně pravicových senátorů na pohřbu sériového vraha byla chápána jako reprezentace Senátu. »Senátoři Grulich a Štětina nebyli pověřeni zastupováním Senátu PČR na pohřbu Ctirada Mašína, Senát jako ústavní instituci tudíž na pohřbu nereprezentují. Stanovisko horní parlamentní komory k vyznamenání bratří Mašínů je zřejmé z návrhů na udělení nebo propůjčení státních vyznamenání, které plénum Senátu schválilo letos v červnu. Senát tehdy nepodpořil návrh senátorů ODS, aby mezi navrhovanými byli i bratři Mašínové,« uvedla včera tisková tajemnice Senátu Pavlína Heřmánková.“

Josef Mašín, foto: ČTK V rozhovoru novináře Luboše Palaty s Josefem Mašínem v Lidových novinách, se Josef Mašín vyjádřil, že účastí politiků na pohřbu jeho bratra riskují svou politickou kariéru. Já se o ni nebojím. A nyní se dostávám k pocitům, které navazují na rozhory jak v Clevelandu, tak i doma po příjezdu z pohřbu. Diskuse o ozbrojeném odporu proti komunistickému režimu je vedena ve dvou základních směrech, jejichž oba extrémní konce jsou špatné. Jeden představují minulí i současní komunisté, dále někteří stoupenci sociální demokracie a další, kteří jakýkoliv ozbrojený odpor považuji za nelegitimní. A pak je druhý, o kterém bych se rád rozepsal, že celá česká společnost se nevyrovnala s komunismem, že společnost nic nedělá pro poznání novodobé historie. I to není celá pravda.

Tomáš Grulich Pravda je, že očista od komunistického totalitního režimu jde pomaleji, než bychom si přáli, není dostatečně důkladná. Příčina není jen jedna, ale tak jak to v životě bývá, jedná se o celou škálu důvodů. Z nichž snad nejsilnější je strach dříve narozených na otázku dětí, co jste rodiče (prarodiče, pane učiteli) dělali vy? Je hezké říkat, že jsme v počátcích změny systému byli málo tvrdí, že jsme komunisty měli zakázat hned atd. To vše je možná i pravda, ale situace se vyvinula tak, jak v ní dnes jsme a my se musíme hledět do budoucna. Chyby se staly a my se je pokoušíme napravit. Proto široká účast veřejnosti na pohřbu Milana Paumera za účasti vlády a předsedů obou komor parlamentu, proto účast na pohřbu Ctirada Mašína, proto udělení nejvyšších vojenských vyznamenání, proto neustálá snaha o zákaz komunistické strany.

V únoru se pravidelně koná festival proti totalitě Mene Tekel, který je každoročně navštěvován větším a větším počtem hlavně mladých lidí. Pro učitele dějepisu existuje již poměrně velké množství pomůcek, aby výuka nejnovější historie mohla probíhat zajímavým způsobem. Založený Ústav pro studium totalitních režimů zaměstnává speciální pedagogy připravující audiovizuální pomůcky pro výuku dějepisu, pořádají semináře pro učitele. Občanské sdružení PANT ve spolupráci s Ministerstvem školství vede webové stránky moderní-dějiny. Tak bych mohl pokračovat. Chci jen říci, že se česká společnost rok od roku vylepšuje ve znalosti svých nejnovějších dějin, uvědomuje si neblahý dosah komunistické totality na naše historické a společenské vědomí. Jde to pomalu, ale jde. Prosím Vás, milí exulanti, mějte s námi trpělivost.

Tomáš Grulich